Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kniha na pokračování 2. kapitola

15. 6. 2009

 

Autor

Martin Bezouška

Chvíli bylo jenom ticho a tma. Kolem nás si tiše sedal prach, rozvířený popadanými klasiky. Brácha začal nebezpečně sípat.

„Rozváže mě někdo, sakra?“ zařvala jsem zoufale, aniž jsem doufala, že mě někdo poslechne.

„Dědo! Ty to vidíš!“ vzdychla ze spánku matka a neklidně si chrupla.

Ze tmy se ozvalo Šotkovo vzteklé zasyčení, jako že mám být zticha, ale vzápětí jsem ke svému překvapení ucítila, že mám volné ruce. Povzbudilo mě to a sama jsem si sundala z hlavy podprsenku. Zaslechla jsem, jak si bratr fouknul do plic Symbicort a s úlevou popadl dech. Nahmatala jsem brýle a pokusila se zorientovat ve tmě.

Vtom Šotek znovu škrtnul zapalovačem. V žlutavém světle jsme si ho konečně mohli prohlédnout. V pohádkách bývá takový šotek popisován různě, podle fantazie autorů. Někdy jako ošklivý holohlavý skřet se špičatýma ušima a šedavou pletí. Jindy jako hyperaktivní dítě s neurotickým syndromem. Někdy dokonce vůbec nevypadá jako člověk. Náš Šotek připomínal dobromyslného trpaslíka s ustaranou tváří a smutnýma očima Nicolase Cage.

„Už je to lepší?“ zeptal se docela účastně. Když jsme neodpovídali, sfouknul zapalovač a zaskřehotal přísně: „Ale stejně se na vás zlobím.“

„Proč?“ odsekla jsem. „Nic jsme vám přece neudělali.“

„Copak nevíte, že přespávat v knihovně je přísně zakázaný? V noci jsem tady pánem já! A ještě k tomu mě rušíte v pátek třináctého, když mám svůj šťastný den.“

Naštvalo mě to. „My přece nemůžeme za to, že má táta milenku a mámě došla trpělivost a u tety Anči spí milenec…“ vychrlila jsem ze sebe.

„Proč bysme jinak skončili tady?“ doplnil mě bratr zdvořile.

„To je mi líto,“ ozvalo se ze tmy.

„Vy jste to nevěděl? Vy nejste vševědoucí?“ dorážela jsem na něj jízlivě.

„No, vševědoucí sice ne, ale všemohoucí ano,“ řekl Šotek chlubivě a lusknutím prstu odněkud vyčaroval malou lucerničku. „Teda skoro všemohoucí,“ usmál se a ukázal drobné zoubky, které nutně potřebovaly rovnátka. „Jestli chcete, splním vám dvanáct přání.“

„Proč zrovna dvanáct?“ podivil se bratr, který už se docela uklidnil a pravidelně dýchal, „přání mají být tři.“

„V pátek třináctého jich vždycky plním dvanáct,“ trval na svém Šotek.

„Nám by možná stačilo jenom jedno,“ sklopila jsem oči, protože mi najednou začalo být strašně smutno a vehnaly se mi do nich slzy.

„Aby se rodiče umoudřili a mohli jste zase spát doma?“ zeptal se, povyskočil a zůstal zamyšleně viset ve vzduchu. „Zkusíme zatím něco jednoduššího. Co třeba podívat se do nějaké knížky, když už jste tady?“

„Podívat se do knížky?“ zklamala Oresta nabídka, „co je na tom kouzelnýho? To dokáže každej!“

„Myslíš?“ zeptal se Šotek tajemně a očička mu vesele zajiskřila. „Jakou knížku jsi čet naposledy?“

„Robinsona. Ve škole, povinně,“ odsekl Orest naštvaně jako vždycky, když ho někdo nutí mluvit o tom, co četl nebo spíš o tom, co všechno nepřečetl.

„Robinson? Výborně! Toho jsem dlouho neviděl.“ Šotek furiantsky lusknul prsty a jako na zavolanou mu do ruky z regálu přilétla kniha. Sotva se jí dotkl prsty, moře na obálce se rozvlnilo, dlouhovlasý vousatý muž na břehu si přiložil ruku na čelo a smutně se zadíval do dálky, jako když na obzoru vyhlíží loď. To se mi snad jenom zdá! Zamrkala jsem a připsala tu pohyblivou obálku na úkor svým dioptriím. „Prosím, Robinson Crusoe osobně,“ zaskřehotal Šotek a otevřel knihu: „Co třeba tady?“

Nečekal na odpověď a zběsile zamával rukama. Vzápětí se knihovna zaplnila světélkujícími hvězdičkami, které se proměnily v mlhu. Když zhoustla a pohltila mě, ztratila jsem půdu pod nohama. Takový pocit jsem ještě nikdy nezažila. Ve stavu beztíže jsem se řítila nekonečným prostorem. Třebaže vzduch byl chladný, tváře mi jen hořely.

Potom se rozednilo a zemská přitažlivost se zvolna vracela. Uslyšela jsem šumění příboje a měkce se snesla do příjemně vlažné vody. Kousek ode mě přistál bráška a zíral, jak stojím v noční košili kousek od břehu, nohy po kolena ve vodě. Mlha se rozplývala. Nekonečný oceán, útes, písečná pláž a za ní ostře zelená hradba džungle; všechno to tu vypadalo jako na plakátu nedávno zkrachovalé cestovní kanceláře strýčka Wintersteina na rohu Maiselovy ulice. Chyběl jenom veselý slogan Za exotikou bez kompromisů! Pár metrů od nás Robinson v nemožných hadrech soustředěně lovil ryby. Oháněl se primitivní harpunou a moc mu to nešlo. Na rameni mu seděl papoušek, který po každém marném pokusu o napíchnutí ryby vztekle anglicky zaklel. Na břehu pod stříškou z uschlých palmových listů slastně dřímal polonahý Pátek.

Po chvíli si mě Robinson všimnul. Místo aby ho dívčí přítomnost na pustém ostrově nadchla, vytřeštil oči, neartikulovaně vykřikl, odhodil harpunu a mazal ke břehu, až voda stříkala na všechny strany. V běhu popadnul rozespalého Pátka a za chvíli oba zmizeli mezi exotickými stromy. Papoušek na naši adresu ještě několikrát zaklel a odletěl za nimi.

Brodila jsem se ke břehu křišťálově čistou vodou, Orest mě mlčky následoval. Břeh ustupoval jen pozvolna, trvalo poměrně dlouho, než se nám chodidla zabořila do jemného písku. Ostrov vypadal mírumilovně a liduprázdně. Jen v závětří útesu si Robinson postavil neforemnou chatrč. Před ní se pásla koza. Přátelsky na nás zamečela, za víc jsme jí nestáli. Bezradně jsme se zastavili.

„Tys tomu dal,“ řekla jsem bratrovi pokud možno klidně, „nemoh sis vybrat nějakou jinou knížku?“

„Náhodou, vypadá to tu docela hezky. Je tu určitě zdravo. A samý biopotraviny,“ hájil svoji povinnou četbu. „Jenom by mě zajímalo, co to udělá s mojí alergií.“

„Kolik let trvalo, než Robinsona vysvobodila loď?“

„Asi dvacet osm. Nepamatuju si to přesně,“ řekl Orest a zasmušile dodal, „myslíš, že tu taky tak dlouho ztvrdneme?“

Pokrčila jsem rameny: „Šotek slíbil, že se do knížky jenom podíváme.“

„Ale neřek na jak dlouho…“

Z moře kolébavě vylezla obrovská želva. Rozhlédla se a zamířila podle vody k útesu. V mokrém písku zanechávala stopy. Orest ji zvědavě pozoroval: „Neměli bysme ji ulovit? Mám už hlad.“

Zaťukala jsem si na hlavu: „Co když jsou tu někde Greenpeace? To radši budu vegetariánka!“

„Nezkusíme zavolat Šotka?“

„Nejdřív najdeme Robinsona s Pátkem, určitě nejsou daleko.“

Zapadli jsme do džungle v místě, kudy oba trosečníci prchli, a zpříjemňovali si hledání konverzací o tom, kolik asi jedovatých pavouků a hadů žije na ostrově. Orest odpřísáhl, že v knize žádní nejsou; že jediné nebezpečí pro trosečníky představují lidojedi, kteří si na ostrov sem tam dělají kulinářský výlet.

Potom jsme uviděli úzký proužek dýmu, stoupajícího směrem k blankytné obloze.

„Rozdělali oheň,“ konstatovala jsem, „poznáme tradiční britskou pohostinnost.“

Přidali jsme do kroku a z kopce seběhli na planinu. Kolem ohně k našemu překvapení seděla skupina nevkusně pomalovaných lidojedů, ten nejhrozivější z nich připomínal Renatu Majstrovičovou. Nos měl propíchnutý malou kůstkou, pravděpodobně lidskou. Okamžitě jsem začala nenávidět piercing. Lidojed Majstrovičová se zvedl, bojovně zaryčel, popadl oštěp a rozeběhl se k nám. Ani jeho kumpáni se nedali dvakrát pobízet.

„Zdrháme!“ křikla jsem na bratra, ale ten už bral nohy na ramena. Ještě jsem se stačila ohlédnout. Divoši sprintovali za námi, hulákali jak pominutí a hrozilo, že jim oštěpy každou chvíli vyletí z ruky. Očividně byli v lepší fyzické kondici než my… Poprvé v životě jsem dala za pravdu tělocvikářce, která mi týden co týden klade na srdce, že bych se sebou něco měla dělat. Supěla jsem, velkoryse se smiřovala s tím, že zemřu jako panna, a doufala, že se od barbecue zachrání aspoň Orest.

Naštěstí v tom okamžiku všechno zahalila mlha. Než nás stačili lidojedi ulovit, neviditelná ruka po mně hrábla a znovu následoval ten divoký let, po nemž jsme přistáli mezi regály knihovny v Řeznické ulici. Klid, to se mi jen zdálo! Nebo to byl jenom nějaký trik, hypnóza! ujišťovala jsem se usilovně, ale marně, protože jsem ještě měla lem noční košile vlhký od mořské vody.

„To bylo fakt hustý,“ ocenil náš krátký výlet Orest, který si stačil vzít na památku malou lasturu a teď si s ní pohrával v dlani.

„Chtěl jsem, abyste si trochu užili adrenalinu, ale měl jsem všechno pod kontrolou,“ naparoval se Šotek. „A to byla jen malá ukázka… Zbývá vám ještě deset přání.“

„Snad jedenáct,“ poopravil ho bratr.

„Já to první přání, aby se vaši umoudřili a mohli jste se vrátit domů, nevzdávám… Ale bude to ještě nějaký čas trvat,“ zamrkal Šotek spiklenecky. „Zatím se můžete podívat do těch knížek.“

„Do jakých chceme?“ zeptal se Orest opatrně a mně se zdálo, že poprvé zalitoval své nechuti ke čtení.

Šotek vážně přikývl: „Se slovníky a encyklopediemi mívám jisté problémy, tam se mi motá moc lidí. Doufám, že vy dva máte trochu jiný vkus.“

„To jo,“ řekla jsem ironicky, „kategoricky vylučuju opuštěný ostrovy, cesty do vesmíru nebo lovení mamutů.“

„Co takhle Harry Potter? Nebo Eragon?“ obrátil se na mě Orest tázavě.

„To napadne každýho,“ podívala jsem se na něho s intelektuální převahou staršího sourozence, „když už, tak lepší by bylo takový Stmívání.“

„To je dobrý leda pro holky! Ale co? Lepší než ty knížky, který nám nutil náš táta,“ otřásl se Orest odporem při vzpomínce na otcovy hodiny literatury. A měl pravdu. S hrůzou jsem si vybavila všechnu tu ušlechtilou nudu verneovek, kterou jsem se musela povinně prokousat. Ještě než táta poznal Majstrovičovou, měl hodně času a nutil nás číst oblíbené knihy svého mládí. Brácha se pokaždé vymluvil, že se mu z písmenek na papíře dělá špatně a já to všechno odskákala. Otec se pak všude chlubil, že s námi založil Klub Julese Vernea. O víkendech jsme povinně vynalézali dávno objevené vynálezy a na léto naplánoval plavbu na Tajuplný ostrov, protože Cestu kolem světa za 80 dní a Dva roky prázdnin máma oplakala, Naštěstí ho ještě před koncem školního roku v Krčském lese, když jsme se zdokonalovali v prosekávání pralesa mačetami, pokousala vzteklá liška a táta skončil v nemocnici. Vyděšený Orest se zaběhl a našla ho až městská policie, kterou přilákal pláč z koruny stromu. Otec zatrpknul a místo Julesa Vernea se začal zajímat o Golemův svět.

„Pane Šotku, co kdybysme vynechali ještě jednu knížku? Mohl byste mi splnit úplně jiné přání!“

Smutně se na mě podíval a řekl s očividnými rozpaky: „Já vím, Natálie, skoro každá čtrnáctiletá holka by ráda vypadala jinak.“

Chtěla jsem něco odseknout nebo ho nějak vtipně usadit, ale namísto toho jsem zaškemrala umíněně: „Aspoň kdybych nemusela nosit brejle…“

„To všechno, aby si našla nějakýho kluka,“ řekl Orest tiše a když jsem na něj zasyčela, dodal, „náhodou, moc bych ti to přál.“

Šotek se zamyslel tak soustředěně, až se mu na čele objevila drobná tepající žilka. Napadlo mě nesmyslně, jaká v něm asi koluje krev a jestli musí po nemoci chodit na sedimentaci. „Možná vám nedokážu splnit všechno, nač si vzpomenete,“ řekl nakonec, „ale můžu vás dostat do takových knížek, kde si to užijete. Aspoň na chvíli.“

Vyměnili jsme si s Orestem významné pohledy a Šotka to povzbudilo. Rozmáchlým gestem ukázal na regály, nabité knihami, a zavěsil se do vzduchu. V tu chvíli jsem dostala nápad.

„Co třeba podívat se někam, kde se dějí zázraky?“ navrhla jsem.