Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kniha na pokračování 1. kapitola

21. 5. 2009
Kniha na pokračování
Vytvářená v průběhu ankety ,,Kniha mého srdce´´,
každou kapitolu bude psát známý spisovatel
1. kapitola
Autor
Halina Pawlowská
 
 
Jsem hnusná. Bude mi patnáct. Jsem panna a myslím si, že navždy budu. Mám šest dioptrií a jsem alergik, takže nemůžu nosit kontaktní čočky. Mám postavu po dědečkovi. Nikdy jsem ho živýho neviděla, ale slyšela jsem tetu Anču, jak to říkala naší mámě. Naše máma je zfrustrovaná, protože už dlouho s nikým nespala. Táta je veselej, protože spí se svou asistentkou Renatou Majstrovičovou. Můj brácha se jmenuje Orestes, ale je mu teprve deset, takže nechápe, že Orestes není jen jeho jméno, že je to i jeho průser!
Bydlíme v Praze blízko Židovského hřbitova. Táta všem zdůrazňuje, že není Žid. Máma k tomu mlčí. Babička taky. Babička je majitelkou butiku Schwarzdurchschwarz (skrznaskrzčerný). To znamená, že celá naše rodina je Schwarzova a taky to, že babička je specialistkou na „funus fashion“. Všechno barví načerno. Má černé vlasy, oči, pihy a taky bříška prstů. Kdybych na to nebyla zvyklá, třásla bych se hrůzou. Jenže já jsem zvyklá už úplně na všechno!
Renata Majstrovičová není žádná mladá lasice. Je jí 37 let a narodila se v Dubrovníku. Babička se ovládá, aby tátovi nepogratulovala, jak se jí Renata líbí. Ta si totiž taky potrpí na černou. Nosí černý šaty a má černou duši. Táta tvrdí, že je to něžná kočička, která mu konečně dala pocítit, že je muž! To poměrně nechápu, ale vím, že máma, když to slyšela, tak brečela, ale pak zdvihla pěst k obloze a křičela: „Dědo! Ty to vidíš!“ A to ji kupodivu uklidnilo, i když jí to objektivně nijak nepomohlo.
Máma chtěla být herečkou. Taky chtěla být zpěvačkou. Taky chtěla psát básně a číst zprávy na obrazovce. Máma je knihovnice. Má úplně stejnej počet dioptrií jako já, ale je přesvědčená, že když nosí červený obroučky, tak je její obličej s brejlema nesmírně roztomilej. Máma mě respektuje ohledně svých módních kreací. Když jí třeba řeknu: „Proč seš tak usedle oblečená, vždyť ti není šedesát!“ okamžitě vystartuje a převlékne se. „Šestnáct ti ale taky není!“ zhodnotím ji a ona se zas letí převlíknout. Máma má obrovská prsa. Babička s nimi nesouhlasí. Každé Vánoce jí pod stromeček dává huňatý rolák. Máma tvrdí, že táta si začal s plochou Majstrovičovou proto, že mu nevyšel jeho obchodní projekt. Táta chtěl vystavět v naší čtvrti „Golemův svět“. Mělo jít o velkolepou rekonstrukci pražských pověstí na komerční bázi, ale někdo tátovi nápad vyfoukl a proměnil ho v lacinou atrakci.
Dneska byl pátek třináctého. Máma tátovi řekla, že si už vzájemně nebudou bránit ve štěstí, že už nesnese sebemenší pohled na jeho krysí tvář, že je jí zle z tý morbidní báby (myslela tím babičku), a že odchází z jeho zorného pole, aby mohla naplno ŽÍT!
Pak máma zařvala, abychom si sbalili mikinu a džíny a vzali si své pokladničky a odvelela nás ke dveřím. „Dědo, ty to vidíš!“ zavolala s pěstí k nebesům a stejnou pěstí pak pohrozila tátovi i babičce. „Nechte si svůj blahobyt, my jdeme k hodnotám!“
A pak nás máma dostrkala až k tetě Anče, která ale nešílela štěstím, že se k ní jdeme ubytovat, ale řekla mámě, že má návštěvu, že je u ní ON! A že i když má svou nejlepší kamarádku – mámu – ráda, že si nenechá zkazit sex!
A tak jsme se sebrali a šli jsme do Řeznický. V Řeznický ulici je totiž mámina knihovna. Přespávat v ní je přísně zakázaný, ale protože máma dala vale našemu čtyřpokojovému blahobytu s tchýní a manželem, tak vytáhla z erární skříně dvě erární deky, srazila k sobě křesla a řekla: „Spát!“
A pak slupla dva stilnoxy, na obličej si dala ediční plán nějakýho vydavatelství, a za chvilku jsme slyšeli, jak klidně oddechuje.
No…, úplně klidně neoddychovala. Občas zaskřípala zubama a jednou zapištěla: „Smrt!“
V knihovně byla divná tma. Jako by knížky lehce světélkovaly. Asi to byl prach, ale zdálo se mi, že ve vzduchu poletují stříbrné hvězdičky.
Orest sípal. Je taky alergik, protože nemáme žádnou chalupu a ve středu velkoměsta neustále inhalujeme smog a výfukové plyny. Orest musí vždycky mít po ruce foukadlo. Když má totiž nervy, tak začne sípat ještě víc a mohl by se udusit.
O Orestovi jednou táta řekl, že to není jeho syn. Že je plodem lásky mámy a „toho blbce Ivoše“, a že ho máma pojmenovala Orestes, protože měla výčitky svědomí, a tak se jí logicky vybavila řecká báje, ve které hrdinu Oresta pronásledují Erinye. Aspoň myslím, že to takhle bylo. V každým případě jsem ale přesvědčená, že Orest je tátův syn, protože taky dává při chůzi pravou nohu divně šejdrem stejně jako táta a taky má úzký ramena jako uzenáč.
„Co budeme dělat?“ zeptal se mě Orest. Jsem dirigentem jeho života. To je taky to jediný, co mě smiřuje s tím, že ho mám pořád na krku.
„A co jako bychom měli dělat?!“ řekla jsem, abych získala čas.
„Chci domů,“ řekl brácha.
Je to vlastně moc hodnej kluk. Když brečí, tak jenom tiše, aby ho nikdo neslyšel. Nikdy se nevzteká a snad v životě nepoužil sprostý slovo. Kdyby to nebyl můj brácha, řekla bych, že to je idiot, ale takhle vím, že Orest má doopravdy dobrý srdce. Je trošku jako labrador Olík, který nám vloni zemřel. Olík byl děsně hodnej, furt jen přemejšlel, jak by naší rodině udělal radost. A když jsme v srpnu přijížděli od moře z Itálie, tak byl tak šťastnej, že nás zase vidí, že vlítl tátovi přímo pod kola. Máma to tátovi nikdy neodpustila a i dneska, když jsme odcházeli, tak na něj nenápadně zasyčela: „Vrahu!“
Co si asi tak může počít skoro patnáctiletá hnusná holka s desetiletým bráchou, když se 13. v pátek ocitnou se svou zoufalou matkou v zamčený knihovně?
„Budem si číst!“ řekla jsem Orestovi a Orest si hned „fouknul“, protože nesnáší knížky. Je závislej na monitoru a z písmenek na papíře se mu dělá špatně.
„Máme jen knížky a sami sebe…“ řekla jsem pateticky.
„Taky máme hlad!“ řekl Orest.
A protože měl pravdu, tak jsem začala opatrně otvírat všechny zásuvky. Věděla jsem totiž, že jak máma, tak „teta“ Anča sice drží neustále diety, ale není minuty, aby odněkud nevykouzlily oříšky, oplatky nebo čokoládovou tyčinku.
Našla jsem jeden sojový suk, jednu fidorku a čtyři maličké perníčky. Orestovi jsem dala tři. Suk jsem snědla sama a fidorku jsme slupli napůl. A pak jsem dala, místo své zoufalé matky, Orestovi pusu na čelo:
„Ráno moudřejší večera a už spi!“
A Orest zavřel poslušně oči a já šla kus stranou, abych se převlékla do noční košile. Neumím spát jinak než v noční košili, a tak jsem si ji samozřejmě vzala s sebou. Pak jsem si sundala podprsenku a pověsila jsem ji do sekce fantasy, nic zásadního jsem tím nemyslela, džíny jsem vmáčkla mezi zahraniční autory a ponožky jsem rozvěsila po dobrodružné literatuře.
„Pracky pryč!“
Ten hlas zaskřípal, jako když sklem přejedete po kovové
destičce nebo jako když vám písek uvízne mezi stoličkama nebo jako když se gumová podrážka smekne po linoleu…
Ten hlas se odrazil od zdi i regálů až mě srazil k zemi. Orest byl okamžitě u mě. Máma se otočila na druhý bok.
„Kdo jste?!“ zašeptala jsem.
„Co je ti po tom? zaskřehotal hlas.
„Nesmíme se bavit s cizími lidmi.“
„Chachá!“ zařvalo to.
„Tak za prvé, o bavení tady nikdo nestojí a za druhé, nejsem člověk!“
Oresta to kupodivu uklidnilo.
„Jste Pán prstenu?!“ zeptal se.
„Tfííí…,“ odfrklo to.
„Já jsem Natálie a Orest je Orest a jsme z rozvrácené rodiny,“ představila jsem nás inteligentně.
„Je mi to fuk!“
„Jste pohádková bytost?“ nedal se Orest.
„Nebo jste z kosmu?“
Měla jsem radost z Orestova zaujetí. Aspoň mu nehrozil astmatický záchvat.
„Třeba bychom vám mohli pomoct.“ Orest si asi vybavil film E. T.
„To bychom ovšem museli vědět, kdo jste!“ dodala jsem pohotově.
Světélkující hvězdičky jako by se shlukly v rohu u dveří. Začaly tam lítat a kroužit takovou rychlostí, že se mi rozslzely oči.
A pak to zadunělo. A ještě! A ještě jednou! Šrouby ve stropě, které přidržovaly regály, se rozklepaly jako při 8,8 na Richterově stupnici. Nejdřív se zřítili spisovatelé od A, pak vědeckofantastické knížky a pak začli vzduchem lítat klasici. A pak mi na hlavě přistála moje podprsenka, že jsem z ní měla čepičku jako hydrocefalní Karkulka, a pak mi něco obrovskou silou spoutalo mými kalhotkami ruce, že mi musel Orest podržet deku, abych nerozsvítila tmu svým neposkvrněným tělem.
A pak něco cvaklo a v plamenu zapalovače se mihla tvář.
„Dědo!“ vydechla jsem.
Plamínek okamžitě zhasl.
„Žádnej děda!“ ozvalo se.
„Jmenuju se Šotek. A pamatuj si, že TADY můžu dělat bordel jedině já!!!“