Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kniha na pokračování 4. kapitola

15. 6. 2009

 

Autor

Arnošt Goldflam

Najednou se ozvalo bušení na dveře. Orestes se mě chytil za ruku a pevně se držel, nedal se setřást. Na chodbu vyběhla matka, ještě rozespalá a narazila hlavou na zeď. Asi si myslela, že je doma a pohybovala se navyklou cestou. Navíc neměla na nose brýle. Ta rána ji patrně probrala. Vypadalo to, že se lekla ještě víc než my a chvíli hmatala v polosvětle, až nahmatala Oresta a sevřela ho zezadu rukama. Pevně ho držela, takže skoro lapal po dechu.

„Kdo to je?“ vyhrkla jenom. Po chvíli dodala: „Děje se něco?“

Ani Orest, ani já jsme nevěděli, co na to říct a tak jsme jen stáli, pevně jsme se navzájem drželi a mlčeli jsme. Bušení se ozývalo stále silněji, dokonce se zdálo, že někdo lomcuje dveřmi a ozývaly se nárazy. Asi se někdo pokoušel ty dveře vyrazit, protože po chvíli se k nárazům přidalo i praskání dřeva a hekání mužských hlasů. Pak rána, to se asi dveře vyvrátily z pantů, dupot těžkých bot přes vyvrácené dveře a pravidelný dusot po chodbě, který se blížil stále víc a víc. Matka nás sevřela oba a vysokým, naříkavým hlasem, zaúpěla: „ A je s náma konec! Konec! Kooonéééccc!“ To slovo se šířilo dlouhou klenutou chodbou starého baráku s výsměšnou ozvěnou, která, místo aby mizela a pak utichla úplně, sílila víc a víc a změnila se v příšerný jekot. Ale to už dozněl ten dusot a před námi, v ústí chodby, se objevily siluety několika mužů. Někteří drželi v ruce baterky, spíš to byly malé světlomety. Museli jsme si zakrýt oči, aby nás to neoslepilo. Šli, teď už pomalým, rázným a pravidelným krokem k nám. Když se přiblížili, zastavili se a sklopili ta ostrá světla k zemi. Konečně jsme je mohli vidět. Měli na sobě tmavé, neznámé uniformy, které nanejvýš připomínaly jakési jednotky rychlého nasazení, obrněné bijce dnešních časů.

Cítila jsem chlad pod bosýma nohama. Na nějaké milostné dobrodružství už jsem si ani nevzpomněla. Jen jsem měla strach, aby se Orestovi a matce nic nestalo. Zdálo se mi totiž, že jsem z nás tří nejsilnější, že jsem za ně tak trochu odpovědná, že by si beze mě snad ani nevěděli rady. Viděla jsem, jak se oba chvějí a matka vypravila ze sebe, a taky asi pro sebe jen postranní úvahu: „Najali na nás vrahy!“ Myslela asi otce a tu jeho Renatu. Bylo ale jasné, že je to úplná blbost, vrazi přece nechodí uniformovaní. To mi rychle prolétlo hlavou a dodalo mi sílu promluvit. Pevným hlasem, tak se mi to aspoň zdálo, jsem se zeptala: „Kdo jste?“

„Jsme zásahová jednotka knihovní policie,“ ozval se jeden z mužů, „co tady děláte? A moc dobře si rozvažte odpověď, protože už tak to s váma vypadá dost zle.“

„Pppproč zzzle?“ dodala si odvahy matka, „já jsem tady vedoucí, to je moje knihovna a vy jste mi tady vyvrátili dveře a - a dupali jste po nich a kdovíco! A strašíte moje děti… ty chudinky, sirotečky nebohé!“

Mezi muži to zašumělo potlačovaným smíchem.

„O to je to horší, že jste tady vedoucí!“ poznamenal jejich mluvčí, „pojďme dovnitř, mezi knihy. Musíme si to všechno ověřit!“

Šli jsme všichni do půjčovny, mezi regály a muži nás obstoupili.

„Máte nějaký doklad, že jste tady vedoucí?“ zeptal se tichým, výhružným hlasem muž v civilu, který se vynořil za hradbou chlapů, kteří o sobě tvrdili, že jsou knihovní policie, jako kdyby někdo o něčem takovém už někdy slyšel! Matka jim z tašky vydolovala nějaké ty papíry, podala je muži v civilu, on si je prohlédl a podal je dál. Dokumenty kolovaly mezi mužstvem a civil promluvil: „Že tady pracujete, to vám, mezi námi, jen zhoršuje celou situaci. A to, že tady bez povolení bydlíte…“

Matka ho rychle přerušila: „My tady nebydlíme, jsme tu jenom dneska, to zavinil ten můj, to víte, dnes je krize v každé rodině…“

Muž ji rázně přerušil: „V každé druhé, abychom byli přesní, já žádnou krizi doma netrpím!“ Chlapi se zasmáli a on pokračoval.

„Ale to vás zdaleka neopravňuje k tomu, abyste se i s nezletilými dětmi ubytovali ve veřejném prostoru, totiž tady, v knihovně.“

To mě trochu naštvalo. Jak můžou vědět, že jsem nezletilá? To vůbec nemůžou poznat, nikdo by to nepoznal! Podle čeho taky? A navíc je to škaredé slovo! Třeba naši… jsou takzvaně zletilí, ale vůbec se podle toho nechovají! Nebo ta Majstrovičová… postavu ona nemá vůbec zletilou, nebo teda některé části! To já mám daleko zletilejší postavu než ona!

Muž pokračoval: „Ba právě naopak, to je přitěžující okolnost, že tady trávíte víc času, než je nezbytně třeba, že jste tu nejenom ve dne, kdy je pracovní doba, ale i v noci a to s celou rodinou!“

Matka se rozhořčila: „Tak to teda prr! Právě, že vůbec ne s celou, ano! A právě, že zrovna kvůli tomu, že ta moje rodina…,“, a dál pokračovala plačtivým hlasem, „že ta moje rodina, která právě celá být přestávala, protože on,on… ten zrádce… co se na nás vykašlal…“

Civil se teď ozval, ale už o poznání laskavějším hlasem. My jsme toho s bráchou využili a trochu jsme se zas oblékli, už nám nebyla taková zima a celé se to zdálo najednou být nějaké zajímavější.

„To jsme ani rozebírat nechtěli a nijak vám v tom ani nepomůžeme.“

„Škoda!“ poznamenala matka, „mohli jste ho třeba zavřít, aby věděl…“

Muž pokračoval: „My nejsme mravnostní policie, jsme tady z úplně jiného důvodu.“

„Já mám v účtech pořádek. Všechny pokuty zapisujeme a poctivě je odevzdáváme! To já teda zas hlídám! To mi nemůže nikdo vytknout ani ň!“ ohradila se matka.

Civil zvýšil hlas a muži v uniformách se zase napřímili.

„Tady se ztrácí něco úplně jiného než mrzké peníze a už hezky dlouho! Tady se nám ztrácí z knih postavy, milá paní! A nejenom to. Ony dokonce přechází z jedné knihy do druhé a je v tom, to mi věřte, úplný -jak se říká - guláš!“

Muži pokyvovali hlavami a souhlasně mručeli a přidávali se se svými zkušenostmi.

„Někdo nám ukradl ze tří mušketýrů toho… toho… no, toho čtvrtého. Takže jsou jenom tři, no chápete to?“

Orest kroutil hlavou. Vypadalo to, že se diví a nějak těm číslům nerozumí, a už už se chtěl ozvat, ale další z těch chlapíků ho přerušil, bylo vidět, že je rozčilený, skoro křičel!

„A řekněte mi, prosím pěkně, řekněte mi, kam se poděl ten Potter? Doma mě děcka otravujou, že to čtou a kde prý on je? Že se v té knížce místo něho objeví vždycky Ferda Mravenec! A co já mám těm děckám říct? Copak může Ferda mít jizvu na čele? Jaké on má, prosím vás pěkně, čelo? A jakej může být Ferda Mravenec kouzelník? Co? No, co mně na to řeknete? Teď všichni mlčíte!“ Muž si dřepl k zemi a složil hlavu do dlaní. Ostatní soucitně pokyvovali hlavou, jen jeden z nich úplně tichounce zaševelil: „Neber si to tak, každej máme něco… podívej se tady na paní, zůstala sama, s děckama, a vidíš…“

„A tak to můžeme vzít jedno po druhém, je toho moc a moc. A lidi se bojí promluvit, aby si ostatní nemysleli, že se snad zbláznili, nebo co. Ale to víte, taková věc se neutají, ono se to roznese, lidi se musí svěřit aspoň někomu blízkému. A ono se to doneslo až úplně nahoru…“ Civil významně vztyčil ukazováček a píchal s ním směrem do nebe. „…a pan prezident kázal ustanovit tuhletu zvláštní tajnou jednotku a do každé knihovny poslal ještě i své lidi, aby byli pořád na místě a dávali pozor, kdo nám v těch knížkách tuhletu paseku dělá a taky proč to ti lidé dělají.

Protože on, pan prezident, je rozhodně přesvědčen, že to jsou opravdu lidi. I když není úplně vyloučeno, že nějaké jiné síly mají také zlé úmysly. To už se stalo mockrát, ale nikdy ne v tak důležitých věcech, jako jsou knihy a postavy v nich. Jen si představte, kdyby se tohle začalo dít v učebnicích, jakože i to hrozí!

Všechno zpřeházené! Všude nesmysly! A mladí lidé by se to učili!“

„Stejně se učíme všelijaké blbosti…“ zašeptal mi do ucha Orest. Musela jsem mu v duchu dát za pravdu ale radši jsem nic neříkala. Pán v obleku pokračoval.

„Učili by se to, pak by se podle toho řídili a jak by to dopadlo? Dovede si to někdo z vás představit? Co? Dovede si to vůbec někdo na světě představit?

Zákon zachování hmoty by se změnil v zákon zachování… boty, krvinky v lidském těle by se změnily v nějaké,,já nevím, třeba křupky nebo co… a místo Jana Žižky by se nám v dějinách objevilo nějaké, nějaké… já ani nevím co… lízátko! Toto by, moji milí, byl konec civilizace, tak, jak jsme ji znali doteď. Takže pan prezident zřídil tuhletu supertajnou zásahovou jednotku knižní policie a my tuhletu záhadu vyřešíme, my ji dotáhneme až do konce!“

„Chlapi!“ zavelel uniformovaný velitel, přiložil ruku na srdce a tak učinili i ostatní a také se hrdě napřímili. Jejich oči zaplály, ústa se otevřela a zazněl mužný zpěv:

„My jsme policisté knižní,
pražská sekce, město jižní,
vyšetříme kam z knih mizí
hrdinové naši, cizí.
Slíbili jsme to své vlasti,
sevřem stvůru v kruté pasti!“

Muži dozpívali a na chvíli se rozhostilo ticho. Pak pán v civilu si otřel uslzenou tvář a dodal: „A teď vám představím našeho zmocněnce v této knihovně¨.“ Přiložil si dlaně k ústům, udělal z nich kornout a zvolal: „Pojďte ,prosím, mezi nás!“

Opět se objevil svítící vír a před námi se zjevil Šotek, tentokráte také ve stejné uniformě, jako měli knižní policisté, ovšem se zlatými výložkami a červenou trpasličí čepičkou na hlavě, a promluvil pevným hlasem: „Teď se všichni společně podíváme do budoucnosti, kterou jsem nevymyslel já, ale jistej Ray Bradbury. Znáte ho?“ Když otevřel ústa, zablýskla se najednou úplně rovná řada zlatých zubů a po okolních stěnách se rozběhla prasátka… To mě teda udivilo, že ten šotek, kterýho jsme s bráchou viděli posledně, je úplně jiný. Má ty rovný zlatý zuby, asi měl i nějaký ty zlatý rovnátka a mluví o nějakých Angličanech nebo spíš Američanech, asi. Orest se po mně taky podíval trochu udiveně a máma, ta spíš vyjeveně koukala, protože ta nevěděla vůbec o co jde. Ale víc už nebyl čas o tom přemýšlet, ani si něco představovat, protože se s náma všechno zatočilo a už jsme byli v nějakým lese, kde kolem ohňů seděli nějací vandráci, no, spíš bezdomovci. Pochodovali jsme kolem nich a oni se teda dívali nějak divně, ale když jsme teď měli tu ochranku, tak jsme se nebáli. Pořád něco mumlali a trumfovali se, kdo zná nazpaměť kterou knížku! A že knížky jsou zakázaný a úředně pálený a oni jsou poslední, kdo si je pamatuje. Nebo možná první, a že všechno teď zas půjde znovu, od začátku, jinak prej zblbnem. Tak to se teda ten svět asi časem fakticky zblázní, pošeptali jsme si s Orestem. Ale kdy to bude, to jsem nezaslechla, protože se s nima bavili jenom Šotek a ten civil, a nám se nic neřeklo. Jenom jsem ještě slyšela, že pořád říkali něco o 451 stupních Fahrenheita. Mně stačí, když mám 38 a jsem z toho celá mátožná a matka už mě žene do postele a cpe práškama. Ale to budou asi jiný, tyhlety stupně. A tak jsme prolítli tím lesem, bylo to teda dost hrozný, a pak zase fiúúú a fiúúú a byli jsme zpátky v knihovně.A ten jeden, ten s tím Ferdou Potterem, ten se zas dal do breku, že to je na něho moc a že on se nenaučí nazpaměť ani tři řádky a když už, tak že je přes noc zapomene. Ale ten civil - a Šotek taky, na něho mluvili tichými hlasy a že to je přehnaný, tahleta představa od toho Bradburyho, že to bylo jenom takový fantasy. Máma to slyšela a řekla, že si myslí, že to bude ještě horší, jestli ten náš otec bude takhle pokračovat dál. Ale ona zase myslela na tu naši rodinu, ona je takový typ a já po ní -naštěstí, vůbec nejsem a ani nebudu! Napadlo mě, že kdybych taky vstoupila do té knižní jednotky, že by mně taková uniforma možná slušela líp, než by si kdo myslel. A Šotek řekl, že by nás s Orestem teďka vzali dál, že bysme jim pomohli pátrat, když má teď naše rodina tu krizi, která potrvá bůhvíjak dlouho. Máma byla asi ráda, že se nás na chvilku zbaví a my jsme s Orestem byli úplně nadšení a hned jsme souhlasili. A tak bylo všechno dohodnuto a od teďka to i platí!