Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kniha na pokračování 3. kapitola

15. 6. 2009

 

Autor

Petra Braunová

„Zázrak bude, když uklidíme tenhle binec, aby máma ráno nic nepoznala,“ poznamenal brácha a bradou ukázal na hromadu knížek, která ležela na zemi pod regály. „Ne že by se mi do toho teda chtělo. Stejně za to může ten trpajzlík, když tak třásl policema.“

„Prosím?“ ozval se zlověstně Šotek visící v prostoru nad haldou knih, kterou osvěcoval svou lucerničkou.

„Ticho!“ rýpla jsem bráchu do žeber a na Šotka jsem se mile usmála. „Promiňte, pane Šotku. Brácha je unavenej. Je to ještě dítě…“ Dostala jsem strach, že by ze Šotkových slibů sešlo jen kvůli tomu, že Orest nic nevydrží. V hlavě mi totiž uzrál mega nápad. Všimla jsem si, že mezi knihami, které se válely po zemi, čouhala publikace Velká kniha o sexu. Tu knížku jsem si mockrát prohlížela, měla jsem ji dokonce doma. Když vyšla, bylo mi jedenáct a máma mi ji decentně položila na noční stolek, asi aby se vyhnula tomu, vysvětlovat mi, jak to chodí mezi mužem a ženou. Budiž jí za to dík, protože kdybych si při tom představovala tátu s mámou, na tisíc procent bych se stala frigidní.

Při pohledu na knížku, která je plná fotografií krásných nahých mužů a žen v úžasných pozicích, jsem zrudla vzrušením. Pamatuju si, že jsem se červenala i tehdy, když jsem si na ně vzpomněla třeba při hodině vlastivědy. Učitelka mě dojatě pohladila po hlavě, protože si myslela, že mě rozrušilo její vyprávění o našem osvobození od německého jha.

Pokud se tomu skřetovi nechtělo splnit mi moje toužebné přání, které mám už odmalička, a sice abych se stala čarokrásnou éterickou vílou, tak ať si mě klidně nechá hnusnou po dědovi – sorry, dědo – ale ať zařídí, že se do mě zamiluje nějakej dokonalej model z Velké knihy o sexu. A jestli Šotek nekecá, můžu být do rána perforovaná, jen to hvízdne. Představila jsem si sebe samu v objetí některého ze svalovců v knize a nasucho jsem polkla. Musím se však zbavit bratra, to dá rozum. A Šotek bude snad tak ohleduplný, že se aspoň schová za regál.

„Oreste,“ začala jsem opatrně a schválně jsem zazívala na celé kolo, „nechce se ti spát?“

„Spát?“ podivil se a začal se v hromadě knížek přehrabovat, „Nene. Tobě se chce spát?“

Z vyučování mám zkušenosti, že zívání je nakažlivý. Začala jsem proto zívat tak, že mi sanice málem vypadla z pantů: „Jo! Chce se mi příšerně spát.“

„Říkala jsi, že se podíváme do nějaký knížky plný zázraků?“ brácha se divil, hrabošil v knížkách a namáhavě si četl jejich názvy. Z lampičky Šotka se moc světla nešířilo. Velké knihy o sexu si brácha nevšiml, pro jistotu jsem však na ni položila Jiráskovy Psohlavce.

„Je to tu příšerně pomíchaný,“ brumlal Orest, podrbal se na hlavě a odložil O víle Amálce na Čapkovu Válku s mloky. „Tím rambajsem se smíchalo dětský oddělení s dospělým. Máma bude zuřit.“ Brácha se na mě podíval. „Co tohle?“ Podal mi Kladivo na čarodějnice.

„Šílíš?“ okamžitě jsem mu knihu vyškubla a odhodila stranou.

„Anebo Ve znamení Kon-tiki?“ slabikoval brácha.

„Jen vybírejte,“ skuhral pobaveně Šotek, „ale abyste nepřebrali.“

Zazívala jsem. Brácha se podrbal na hlavě, chvíli zíral na mou pusu dokořán a pak taky zazíval.

„Chce se mi příšerně spát,“ tvrdila jsem a zívala, až mě bolela pusa. Současně jsem cítila, jak se mi potí dlaně. Noc kvapí, a jestli se mi bráchu nepodaří do půlhodiny uspat, nic si neužiju. Orest naštěstí zvadl.

„Hmmm, asi bych spal.“

„Souhlas,“ řekla jsem a vstala, „jdeme spát. Kašleme na knihy. Uklidíme to ráno.“

„Potřebuju se vyčurat!“ postavil se a s pokrčeným nosem se bojácně ohlédl ke dveřím na chodbu, za kterými byla černočerná tma. Záchod je v knihovně až na konci chodby a je strašidelný ve dne, natož v noci. Brácha musel být fakt unavený, protože ho nepřekvapilo, že se s ním nehádám, ať jde sám, ani ho nezarazilo, že jsem ho vzala za ruku a šla s ním. To všechno samozřejmě proto, abych urychlila jeho odchod do limbu.

„Nesviťte!“ ozval se Šotek, „jinak riskujete, že moje kouzelná moc zmizí, a máte po zábavě.“

„Nemůžete jít s námi a posvítit nám?“ zeptal se brácha.

„Opustit umění a jít na záchod?“ zakrákal Šotek posměšně, „to může udělat jenom člověk.“

„Hm,“ zamručela jsem, protože i mně nebylo dvakrát příjemný vyrazit do tmavé chodby, ale vidina, že za pár okamžiků skončím v náruči muže, mě poháněla vpřed. A zhatit svůj plán rozsvícením se mi opravdu nechtělo.

Otevřela jsem dveře na chodbu. Světlo z lucerničky na její konec nemělo šanci dosvítit, chodba se ztrácela ve tmě. Se svými dioptriemi jsem viděla naprostý kulový, ale vykročila jsem. Noha mi zamrzla ve vzduchu. Brácha příšerně zaječel. Znovu, a ještě jednou. Pudem sebezáchovy jsem skočila po vypínači. U stropu zabzučely zářivky a chodbou se rozlilo světlo. Brácha zmlknul, ale zařvala jsem já!
Uprostřed chodby stála holka. Rovnou podotýkám, že byla o moc hezčí než já. Rozhodně hubenější a bez brejlí. Mohla být stejně stará jako já.

„Co tu děláš?“ vykoktala jsem, když se mi tep dostal pod sto padesát, „kdo jsi?“

„Sofie, ahoj.“ Holka se pobaveně usmívala a podala mi úzkou suchou dlaň, „a máš pravdu, bude mi patnáct.“ Zdráhavě jsem ji stiskla. Moje ruka byla zpocená a horká. Ohlédla jsem se, ale mezi regály byla tma. Šotkova lucernička zhasla. Super. Zbývá probudit mámu a noc nebude mít chybu.

„Omlouvám se, nechtěla jsem vás vyděsit.“ Holka krčila rameny: „V té tmě jsem jenom nevěděla, kam se schovat. Opravdu jsem ti, Natálie, nechtěla zkřížit plány. Promiň, Oreste.“ Podala ruku i vyděšenému bráchovi: „Máš nádherné jméno.“

„Já?“ krčil nos Orest a levou rukou se držel za poklopec. Jasný signál, že má močový měchýř nadoraz.

„Jsi dědicem jména syna mykénského krále. Miluji řeckou mytologii. Mytický obraz světa plného bohů je uhrančivý, i když já takovou filozofii nesdílím.“ Sofie se usmívala. Brácha na ni se zkříženýma nohama zíral a v puse převaloval jazyk sem a tam. Zlozvyk po otci.

„Co víš o mých plánech?“ rozčileně jsem si postrčila brýle ke kořeni nosu. Holku jsem neznala a jméno Sofie mi vůbec nic neříkalo. Tuhle noc mi byl vážně čert dlužnej.

„Jmenuji se Sofie Amundsenová,“ řekla klidně Sofie, jako by mi četla myšlenky. „Kdyby sis přečetla knížku, co ti dala máma k narozeninám, věděla bys, kdo jsem. A o tvých plánech vím všechno už asi tři minuty. Stačí si přečíst začátek téhle kapitoly.“

„Jaký kapitoly?“ zkrabatilo se mi čelo. Nejspíš spím a je to nejživější sen, jaký se mi kdy zdál. Kam se hrabe babička, které se kdysi zdálo, že krmí telata, a se slovy „žer, potvoro,“ naládovala všechna klubka z rozpleteného černého svetru dědovi pod polštář, že ho málem udusila.
Sofie se shovívavě usmívala: „Téhle kapitoly. V pořadí třetí. Knihy, která se teprve píše.“
Zmateně jsem na ni hleděla. O čem to sakra mluví?

„O čem to sakra mluvíš?“

„Jaký plány?“ brácha koukal chvíli na Sofii a chvíli na mě.

„Žádný!“ šklebila jsem se, „vzhledem k tomu příšernýmu světlu bohužel žádný.“ Zmučeně jsem si představila, že je asi konec mému prvnímu milování, a zpocené ruce jsem si utírala do noční košile. Nejspíš vážně umřu neposkvrněná. Do háje! Zamračeně jsem vzpomínala, co mi máma dala k narozkám. Moc nečtu, ale máma mi zarputile nosí všechny možný knihy, klasický příklad profesionální deformace. Jako by mělo být pravidlem, že děti knihovnic nevystrčí nos z knížky.

„To myslíš tu modrou tlustou bichli, co byla od první stránky tak složitá, že se vůbec nedala číst?“

„Ano,“ přikývla Sofie, „taky mi dalo zabrat, než jsem pochopila, o co jde. Některé kapitoly jsem musela číst několikrát. Když mi došlo, kdo jsem, měla jsem na Gaardera pěkný vztek!“ Sofie se hlasitě zasmála.

Snažila jsem se vybavit si název knihy, ale Sofie mě předběhla.

„Jostein Gaarder: Sofiin svět, román o dějinách filozofie,“ usmála se, „nádherná kniha. Miluji filozofii. Kdyby Šotek tak neřádil, v životě by mě nenapadlo z ní odcházet. Bohužel jsem vypadla.“ Sofie krčila omluvně rameny a rozhlédla se chodbou. Sebrala ze země papír: „Vidíš? To je list z knihy. Prolétl pode dveřmi. Nemohla jsem dělat vůbec nic. Byl to fofr.“

„Vím, která kniha to je! Ta rozsypaná! Vylítlo z ní pár stránek,“ brácha se hrnul zpátky. Naštěstí v knihovně nerozsvítil, světlo z chodby stačilo na to, aby sebral ze země jistý salát v modrých deskách a podal mi ho. Čekala jsem, že se z knihovny ozve škodolibý smích, ale Šotek se schoval. Asi je rozhodnutý nechat nás v tom pěkně vymáchat. Moc vtipný! Sofie mi podala list, který jsem vrátila do knihy.
Mnula jsem si čelo a držela jsem knihu, otevřenou na stránce 458, v ruce. To, co říkala ta holka, znělo sice šíleně, ale vzhledem k tomu, že jsme před patnácti minutama utíkali před divochy z ostrova Robinsona Crusoea, došlo mi, že může mít pravdu. Co teď s ní? Stáli jsme na chodbě jako magoři. Listovala jsem knihou. Sofie se na mě dívala, jako by čekala nějaké moje fatální rozhodnutí. Brácha přešlapoval z nohy na nohu.

„Mazej se vyčurat. A sám!“ strčila jsem mrzutě do Oresta, „světlo je tu jako ve dne.“
Brácha zamířil dlouhou chodbou k záchodu. Bezděčně jsem sledovala, jak dává pravou nohu divně šejdrem. Dědictví otců si člověk nevybírá.

„Víš, Natálie,“ ozvala se Sofie zdvořile, „myslím, že jsme se nepotkaly náhodou. Nevím, jak ty, ale já jsem zastáncem teorie, že vše má své opodstatnění. Asi jsi sklouzla hluboko do králičí kožešiny…“

„Cože?“ vykulila jsem oči. Sofie s klidem pokračovala: „Všechny lidské děti se rodí nahoře na tenkých chloupcích bílého králíka, vytaženého z kouzelného cylindru. Mají možnost se tomu neuvěřitelnému kouzlu podivovat zblízka. Ale postupně, jak stárnou, zalézají stále hlouběji do králičí kožešiny a tam zůstávají. Je jim tak příjemně, že se nikdy neodváží vylézt znovu na špičky chloupků. Sedí hluboko v měkké kožešině a ládují se dobrým jídlem a pitím…“
Vzkypěl ve mně vztek. Sofie mi solidně nabořila program a ještě se bude posmívat a hrát si na chytrou?! Nedala mi však šanci ji přerušit.

„Jenom filozofové se vydávají na nebezpečnou cestu vzhůru až na krajní hranici existence.“
Dveře od záchodu bouchly, ale vzápětí se ozval výkřik.

„Natálko!“

Sevřelo se mi srdce. Takhle mi brácha v životě neřekl. Dvěma skoky jsem přelítla chodbu a vrazila do dveří označených panáčkem s takovou razancí, že mi uklouzla noha a já se s výkřikem vřítila za bráchou. Záchod byl totiž pryč a já slítla po zadku za Orestem přímo na břeh jezera. Bosý nohy mi vlítly do ledový vody, zadek jsem měla na hadry. Brácha tu stál naštěstí živý, i když byl celý zelený, poklopec dokořán.

„Skvělý!“ pořád jsem oběma rukama svírala otevřenou knihu, kterou bych si – nebýt Šotkova řádění – v životě nevybrala. Namáhavě jsem vstala. S vodou si nejspíš tuhle noc užiju. Noční košili jsem měla až do pasu mokrou a nepříjemně se mi lepila na holá silná lýtka. Oba s bráchou jsme krčili nos, protože slunce pražilo a hladina jezera se protivně leskla. Ohlídla jsem se, ale náš záchod, ze kterého jsem vypadla, tam bohužel nikde nebyl.

„Hele, loďka,“ brácha si clonil oči. A opravdu, po jezeře plula malá kocábka přímo k nám. K našemu úžasu v ní seděla Sofie.

„Zvu vás na zahradní slavnost,“ řekla, když k nám dopádlovala. „Filozofickou zahradní slavnost.“

„Na žádnou slavnost nejdu,“ zamračila jsem se. Nikdy jsem si v noční košili nepřipadala tak trapně.

„Je tam jídlo?“ zeptal se Orest.

„Jasně,“ usmála se Sofie, „je tam všechno, na co si vzpomeneš.“
Orest se hrnul k lodičce a mně nezbývalo nic jiného, než se pracně nasoukat za ním. Otevřenou knížku jsem si položila na kolena. Kocábka se nebezpečně houpala ve vlnách, ale Sofie kormidlovala zručně. Za chvíli jsme přistáli na protějším břehu. Sofie přivázala loďku u břehu. S bráchou jsme ji následovali. Ze zahrady červeného domu se ozýval smích a křik. Před domem stál bílý mercedes. Brácha zvedl palec vzhůru. Šklebila jsem se, v hlavě mi hučelo, dokonalý průvan. Takhle tupá si přijdu občas při zkoušení.
Když jsme míjeli poštovní schránku připevněnou na plotě, Sofie sáhla dovnitř a vytáhla bílou obálku.

„Hele, další dopis.“ Usmála se a psaní mi podala. „Tenhle je ale pro tebe.“

„Pro mě?“ vykulila jsem oči, ale na obálce opravdu bylo napsáno: Natálie Schwarzová u Sofie Amundsenové, Jetelová 3. Neměla jsem slov. Ztuhla jsem tak, že jsem nebyla schopná modrou bichli, kterou jsem pořád držela v rukou, upustit. Sofie obálku se slovy „Můžu?“ roztrhla a s úsměvem, který mi připadal protivně vševědoucí, mi pod nos strčila lístek. Stálo na něm jen jedno jediné: Kdo jsi?

„Kdo jsi?“ přečetla jsem, „co to je za dementní otázku?“
Sofie pokrčila rameny: „Nejspíš někdo chce, abys prošla kursem filozofie. Tedy… v tvém případě to bude asi rychlokurs.“

„V jakým mým případě?“
Ze zahrady najednou vyběhli nějací kluci, křičeli, házeli po sobě kuřecími stehny a kousky dortu. Dlouhovlasá dívka vypouštěla do vzduchu barevné balonky, ale tu a tam do nějakého píchla špendlíkem a řičela smíchy. Jeden z kluků skočil do mercedesu, nastartoval, prorazil zavřenou branku, vjel na štěrkovou cestičku a pokračoval do zahrady. Porazil jabloň. Nezralá jablíčka zasypala karoserii.

„Co to je za cvokhaus?“ obrátila jsem se na Sofii. Ta se jen shovívavě usmívala: „Tak víš, kdo jsi?“
Po ulici se k nám blížila dvojice. Muž s dívkou o něčem zaujatě diskutovali. Řádění v zahradě a okolí nevěnovali pozornost. Otevřenou knihu jsem si přitiskla na prsa. Bez podprsenky jsem nesvá.

„Zapni si konečně ten poklopec,“ houkla jsem na bráchu.

„Klid, oni nás nevidí,“ usmála se Sofie.
S otevřenou pusou jsem sledovala, jak kolem nás dvojice prošla. Nevypadali, že by byli slepí, přesto si nás vůbec nevšímali a bráchovi dokonce šlápli na nohu. Sofie nám pokynula a vešli jsme do zahrady. Na zemi tu ležela dvojice, kluk s holkou, a vášnivě se líbali. Hosté stáli kolem nich v půlkruhu a zaujatě je pozorovali.

"Nejsou zřejmě k zastavení," řekla jedna žena a hrdě se usmála.

"Kdepak, rod se nezapře," spokojeně prohodil vedle ní stojící muž.
Kluk holce rozepnul bílou blůzu, na níž už byly zelené šmouhy od trávy. Holka mu sahala na pásek u kalhot.

"Hlavně, abyste nenastydli!" řekla jim starostlivě žena. Valila jsem na ně oči, ale Sofie mě vzala za loket a vedla dál do zahrady.

"Oreste, se mnou!" křikla jsem.
Usedli jsme na trávník.

„Slyšela jsi někdy o císařových nových šatech?“ zeptala se Sofie. Zmateně jsem přikývla, na tuhle pohádku jsem někdy v dětství narazila. Oči mi neustále ujížděly k té vzrušující podívané za námi, ale Sofie pokračovala: „Císař byl ve skutečnosti naprosto nahý, ale nikdo z poddaných si to netroufl říct. Až jedno odvážné dítě.“

„A co jako?“ vypadlo ze mě. Ze stromu na mě přilítl kousek šlehačky. Kdosi se zasmál.

„Podobnost mezi dětmi a filozofy je velká,“ Sofie se absolutně nenechala vyvést z míry tím, co se kolem nás dělo, „filozof si je dobře vědom, že v podstatě ví velmi málo. Na světě je spousta záhadných věcí, že jediné, co člověk smí prohlásit, je, že ví, že nic neví.“

„To jsem někde slyšela,“ hlesla jsem. Zamlžovaly se mi brýle, ale bůhvíproč jsem nechtěla odložit knihu.

„Sokrates,“ usmála se Sofie, „když si přečteš tu knížku, dozvíš se víc. Filozofie je úžasná věda.“
V zahradě se objevil muž s dívkou, kteří kolem nás před chvílí prošli před domem. Usedli těsně vedle nás. Všimla jsem si, že Sofie náhle drží v ruce montážní klíč od auta. Prudkým švihnutím ho mrskla dívce přímo doprostřed čela.

„Au!“ dívka se chytla za čelo.

„Co je ti?“ zeptal se muž.

„Asi mě kousl ovád,“ řekla dívka.
Sofie na mě mrkla a mě začalo mrazit v zádech.

„Ty víš, kdo jsi?“ vyhrkla jsem.

„Přece postava z knížky. Jako ty.“

„Jako já?“ naklonila jsem k ní hlavu, protože jsem asi špatně slyšela.

„Ano.“

„Ale já nejsem žádná postava z knížky!“ vykřikla jsem. „Já jsem Natálie Schwarzová a …!“ slova mi došla.

„To si myslíš jenom ty, že jsi skutečná. Ve skutečnosti existuješ jen v něčí fantazii.“
Sofie mě vážně namíchla.

„Co to meleš?“
Sofie se usmívala jako bohyně a já dostala chuť praštit ji knihou do hlavy. Vstala jsem.

"Na tvoje kecy nejsem zvědavá!"
Schválně jsem zadupala a zakdákala jako slepice. „Slyšíš?“ Moje chování ji nepřekvapilo. Dívala se na mě jako na malýho spratka. Muž se díval na dívku a cosi jí zaujatě vyprávěl. Nespouštěla z něho oči. Zaštěkala jsem jako pes. „Jsem skutečná! Slyšíš? Skutečná!“ Pro jistotu jsem znovu zadupala. Koutkem oka jsem zahlídla, že na mě Orest zírá s pusou dokořán. „Takže nejsem alergik?“ zeptal se jí. Sofie zakroutila hlavou.

„Ne.“
V duchu mě napadlo, že by nebylo špatný, kdyby neexistovala ta kráva Majstrovičová, co nám odloudila tátu, ale popření vlastní existence mi bytostně vadilo. Dokonce mě absurdně rozladilo, že ten, kdo si mě podle Sofie vymyslel, vymyslel mě tlustou a hnusnou. Dostala jsem se do varu. Zuřivostí jsem zrudla.

„Já jsem skutečná, rozumíš?“ zasyčela jsem.

"Nikdy se nemůžeš spolehnout na svoje smysly. Nikdy nevíš, co je pravda a co sen."
Zmateně jsem si cucala spodní ret.

"Já jsem já, rozumíš…?"

„Cogito, ergo sum.“ Sofie se asi bavila, protože jí úsměv nemizel z tváře. „Myslím, tedy jsem. Descartes. To si jen myslíš, že jsi.“
V tu chvíli brácha vypustil z pusy nejrozumnější větu, kterou jsem od něho za celých deset let uslyšela:

„Zavři tu knihu!“ křikl na mě, „zavři tu knihu!“
Zaklapla jsem knihu.
Stáli jsme v chodbě knihovny, světlo zhaslo a Sofie zmizela.